Reklama
 
Blog | Rudolf Havlík

Kapitola první

Vesnice Mundumala, 217 kilometrů severozápadně od Dháky – Bangladéš

 

„Tohle není dobrý…“ poznamenal Mahir.
Podíval jsem se na Mahira, který upřeným pohledem sledoval palubní desku, která před ním září do noci. Letoun Cessna 208 Caravan se otřásl dalším poryvem větru a já se křečovitě chytl madla. Proč já to vždycky dělám?
„Co není dobrý?“ Zeptal jsem se, jako kdybych se ptal na to, co bude zítra k snídani. Mahir zaťukal na několik ohmataných budíků. Všechno v tomhle letadle je ohmatané. Už na zemi jsem si myslel, že letoun je havarovaný a je odstavený zřejmě proto, aby si z něj lidé mohli brát náhradní díly, ale ukázalo se, že tenhle drobný, větrem ošlehaný Bangladéšan chce v té trosce letět. Namítl jsem, že jsem mu dal tolik peněz, za které bych si mohl zakoupit zánovní porsche, a tudíž jsem předpokládal, že poletím minimálně s něčím, co má bazén na palubě a ne v letounu, který pamatuje zásobovací lety do Barmy. Mahir se zasmál a začal nakládat náš kontaband. Vzpomínám si, že jsem zavrtěl hlavou a šel mu, já debil, pomoci.
„To není dobrý.“ pokračoval Mahir a jeho hlas zněl ve sluchátcích trochu plechově a pohlcovaly ho atmosférické ruchy.
„To už jsi říkal…“ okomentoval jsem stručně situaci.
Myslel jsem, že tyhle věci se říkají v rámci předletové kontroly a ne, když se teď zmítáme tři sta metrů nad zemí. Letoun se propadl o několik metrů a jeho plechové vnitřnosti zarachotily.
„Mimochodem, všiml sis, že letíme do bouřky?“ poznamenal jsem, protože mi přišlo, že Mahir se až zbytečně věnuje nějakému neexistujícímu problému na palubních přístrojích, které už stejně několik let nefungují, a zcela opomenul skutečnost, že se před námi v mracích každých pár sekund vyrojí docela obstojný svazek blesků, které na okamžik osvítí shluk černých mračen, která se táhnou po celém nočním obzoru. Strčil jsem do Mahira a zatřásl s ním. „Podívej se!“ Mahir se konečně odtrhl od palubní desky a zadíval se ven z kokpitu.
„Hm… Bouřka…“
„Nekecej?“
„Hm… Hm… To není dobrý…“
Proč já tady vlastně sedím. Tady s tím blbcem. Letadlo narazilo na další neviditelný, větrný kopec a motor zavyl, jak se snažil vyrovnat výšku. Turbulence otřásla prostorem a Mahir se na mě obrátil a prohlásil.
„Musíme to proletět.“ Podíval jsem se na Mahira, jako se lidé často dívají na šílence, kteří se chystají sjet v sudu Niagarský vodopád. „Zbláznil ses? Tys to někdy proletěl?“
„Ne… Ale četl jsem o tom.“
„Fajn, tak to jo…“

Dháka – Bangladéš

Dva dny před letem jsem přistál na mezinárodním letišti Shah Jalal v Dháce těsně po půlnoci a trpělivě jsem snášel nekonečnou frontu na imigračním oddělení. Tady v Bangladéši získáte snadno pocit, že o vás potřebují mít přehled na každém kroku. Přitom nikdo nikoho doopravdy nekontroluje. Tady, na konci světa. Uprostřed země, kterou nikdo nezná, ale měl by, protože tady se dějí věci, nad kterými zůstává rozum stát. Úředník, který se mi pozorně dívá do pasu, připomíná ospalého a unaveného lenochoda. Vůně unavených cestujících, pach příletové haly a zažloutlých plastových sedadel.
Malý šlachovitý taxikář, který mi přišel pod ruku, obsluhuje vůz značky Suzuki Maruti, který více než auto, připomíná pojízdný, několikrát havarovaný modrobílý peřiňák. Omlácený vůz, do kterého se pohodlně nevejde ani jeden člověk, se s hrkáním rozjel horkým večerním vzduchem vstříc dopravní zácpě. Taxikář se rozjíždí na trojku, což je taková ochranná známka většiny jeho kolegů. Pokaždé to ve mně vyvolává pocity napětí a já vlastně nevím proč. Nejraději bych mu ten fofrklacek utrhl a vyhodil z okna, ale tak to tu zkrátka chodí. Dopravní zácpy v centru města jsou matkou všech dopravních kolapsů na světě. Dháka je jako staré zauzlované potrubí, plné neuvěřitelných tvarů a hluků. Jezdí se po chodníku, v protisměru, jakkoliv to zrovna jde, ale nejčastěji se jen stojí a nekonečný had svítících světel troubí a kvílí do noci, jako gigantické zvíře chycené v neprostupné betonové pasti.
Promočené triko se mi lepí na záda a do okénka každou chvilku nakukují obchodníci, kteří se snaží prodat vodu nebo deštníky, podle toho, jaké je zrovna počasí. Hned za nimi kličkují mezi auty tlupy dětí. Dětí ulice. Špinavé a zubožené party, které mají za úkol vyžebrat od lidí peníze. Některé z nich mají odstraněné ruce nebo nohy a většině z nich to udělali lidé, kterým potom tyto děti nosí vyžebrané peníze. Tak to je. Tohle je Bangladéš. Tady se na krásu nehraje. Tenhle svět je tvrdý a přežijí v něm jen ti, kteří se naučí rozumět rytmu téhle městské džungle. Čím ubožeji děti vypadají, tím lépe, protože pohled na ně se nedá vydržet a člověk zkrátka musí něco udělat, ať už je to cokoliv. Nelze pomoci. Ne odsud. Ze zadního sedadla taxíku. Ne deseti dolary. Ani deseti tisíci. Jenže i když některé věci víte, pokud máte špetku svědomí v těle, nemáte zkrátka na vybranou.
„Hej…“ zavolal jsem na kluka s umouněnou tváří a pahýlem místo pravé ruky. Ránu má zanícenou a ještě si do ní nechal zámerně nasypat prach a polil ho vodou, takže jeho zranění vypadá, jakoby bylo zcela čerstvé „pojď sem… Na.“
Kluk rychle chmátl po penězích a s úšklebkem zasalutoval „Americano!“ a pokračoval dál na své nekonečné pouti za neštěstím. Za okamžik se ztratil mezi neprostupnou hradbou aut a motorek.
Klakson vedlejšího taxíku pronikavě zavyl do noci a já sebou cukl leknutím. „Debile…“ procedil jsem skrz zuby a zadíval se před sebe do změti světel. Odsud zevnitř to vypadá, jako kdyby auta někdo jen tak hala bala naházel přes sebe na silnici, jako kdyby tudy snad prošla bájná Godzilla a nechala za sebou jednu velkou zmatenou spoušť.
„Doprava… Dháka… ojojoj.“ Poznamenal řidič taxíku a usmál se na mě do zrcátka žlutými zuby. Zvedl jsem obočí, abych se nenechal zatáhnout do konverzace „odkud jste a kolik je vám let“.
„Odkud jste?“ Ozval se řidič. Zašmátral jsem v temnotě taxíku ve svém zavazadle a nahnul jsem se dopředu k řidiči a podal mu obnos peněz, který značně převyšoval částku, o kterou by si řekl.
„Vyzvedni mě zítra v sedm hodin ráno v hotelu. Já se dnes projdu.“ Poplácal jsem ho po zádech. Přijede. Ví kam. A ví, že má postaráno o kšeft. Otevřel jsem vrzající dveře a vstoupil do zaprášené vozovky. Horko ulice, pach výfukových plynů a kořeněného jídla. Nadechl jsem se. Jsem zpátky ve stoce lidstva. Prokličkoval jsem mezi troubícími vozy ke straně ulice a ztratil jsem se ve spoře osvětlené uličce, která byla neprodyšně ucpaná stánky večerních trhovců.

Hotel New Bengal, Dháka – Bangladéš

Hotel New Bengal je jakýmsi hrotem dvou sbíhajícíh se ulic v prastarém centru Dháky. Nenápadný, omšelý a ukrytý ve spleti nekonečných tmavých uliček. Málokdo o něm ví a není divu, protože dnes se dá ve městě ubytovat na mnohem lepších místech. Sheraton a Hilton znějí přece jen více reprezentativně a dopřejí unaveným podnikatelům alespoň trochu soukromí uprostřed odpuzující chudoby a zmatku ve městě, kde si většina lidí nemůže dovolit ani papírovou krabici, ve které by mohli bydlet. V Hiltonu ani Sheratonu nic takového vidět není a člověk může snadno večer po práci odejít do jiného světa, toho lepšího, kde věci zdánlivě dávají smysl a kde si můžete dopřát dvanáctiletou whisky se svým oblíbeným počtem kostek ledu. Tady, v hotelu New Bengal věci fungují jinak. Tak, jako před tisícem let. Otevřel jsem dveře a přistoupil k provizorní recepci, která tu stojí nedotčená a pokrytá prachem už mnoho let. Udělal jsem prstem do prachu na okraji recepce čárku. Vždycky to tak udělám, když se tu jednou za čas objevím. Otisk, který nic neznamená. A za pár dnů ho překryje prach.
„Mám rezervaci“ prohlásil jsem. Recepční, starý Bangladéšan, který vypadá, jako kdyby mu tvář někdo vyryl linoritem, se na mě podíval skrze tlustá skla brýlí, které byly celé ohmatané otisky prstů. „Hotově a předem…“ Oznámil suše. Bez zbytečných dohadů. Vyskládal jsem na pult potřebné peníze a děda je shrábl a hbitě přepočítal. Něco si pro sebe zabručel a potom přede mě položil opotřebovaný kovový klíč. „číslo sedm. Šesté patro.“ Dodal a otočil se zpátky k obrazovce prastaré televize a zadíval se, jako kdybychom se nikdy ani nepotkali. Tady v tmhle hotelu totiž nepotřebuju pas. Nikdy nikdo nezjistí, že jsem tu byl.
Číslo sedm. Pokoj pro ty, kteří zůstávají jen ze dne na den. Papundeklová komůrka bez oken s jednou postelí a jednou lampou na krabici od banánů, která supluje noční stolek. Voní tu latexový nátěr, ze kterého bolí hlava a pod stropem, který je nepříjemně vysoko a dodává prostoru na úzkosti, se líně otáčí větrák, který nejde přepnout na vyšší otáčky a jen opatrně krájí vzduch listy vrtule, které jsou pokryty roky neumytou mastnotou. Odhodil jsem zavazadlo na zem, svlékl se do naha a odešel do malé komory, která funguje jako záchod a sprcha zároveň. Posadil jsem se na mísu a spustil na sebe příval chladivé, ale trochu smradlavé vody. Baterie zavrčela a já si namočil unavenou tvář do vody.

Státní hranice mezi Bangladéší a Indií, 275 kilometrů severozápadně od Dháky

Cessna se otřásla, jako kdyby se dovnitř chtěl dostat nějaký vzdušný drak. Mahir se snaží rukama a nohama vyrovnat směr letu a neustále se obrací na radar, aby zvolil co nejlepší trasu skrze zuřící bouři. Jsem si jistý, že při průletu takovouto bouří lidé zkrátka umírají. A umírají i ve chvíli, kdy by v kokpitu seděl starý vousatý, větrem ošlehaný veterán z války ve Vietnamu s tváří Toma Hankse, natož když tu sedí tenhle prťavý špinavý Mahir, který sotva dosáhne na pedály a váží dohromady všeho všudy tak padesát kilo. Otočil jsem se dozadu do nákladového prostoru. Kanystry, které jsem před odletem připevnil několika lany, zatím drží. Přímo pod námi leží státní hranice mezi Indií a Bangladéší. Je to jediný způsob, jak můžu tenhle náklad dopravit tam, kam je potřeba, protože oficiální cestou je to prakticky nemožné. Jistě, mohl bych si na hranicích najít kontakt na některého ze zkorumpovaných celníků nebo pracovníků přepravní společnosti, ale na to nemám čas. A proto jsem našel Mahira, který pro mě už několikrát převezl přes hranici zboží, které bylo potřeba, ale nikdy nic tak… cenného. A také jsem s ním nikdy nemusel letět. Jenže tentokrát to jinak nešlo. A tak sedím tady, uprostřed bouře a letoun se právě prudce naklonil na pravou stranu. Motor zavyl a letoun se vyrovnal z oblouku a vletěl do dalšího mračna, které otřáslo trupem. Za okénkem problikl světelný sloupec a přísahám, že kdybych vytáhl ruku z okna, mohl bych si na ten blesk sáhnout. Postavily se mi všechny chlupy na rukou.
„Nefunguje nám podvozek…“ Pronesl Mahir.
„No jo no…“ poznamenal jsem, protože jsem nevěděl, co chytřejšího v danou chvíli říct. Podvozek stejně potřebovat nebudeme, usmažíme se přímo na obloze, to dá rozum.
„To je ten problém. Prostě ho nevysuneme.“ Dodal po chvíli.
„a ručně to vysunout nejde? Cessna přece má v systémech zabudované kliky…“
„Nefunguje. Je to rozbitý… Už pár měsíců.“
„Chápu…“ Cessna se znovu vydala do propadajícícho se oblouku, aby se vyhla mračnu a právě v tu chvíli uhodil do letounu blesk. Ozvala se suchá rána, asi jako když trháte papír napůl, jen stokrá hlasitěji a letadlo se roztřáslo, jako kdybychom jeli po štěrkové cestě. Skrz budíky přístroje se rozběhly drobounké ohnivé cestičky, prostor kokpitu zhasl a zase se rozsvítil a za sekundu bylo všechno pryč. Je zajímavé, jak se v takovou chvíli strach ze smrti naprosto vytratí. Podívali jsme se s Mahirem na sebe a pokrčili rameny. Motor letadla běží dál, křídla nám evidentně zůstaly. Ve vzduchu se šíří pach spálených elektrických výbojů. Překročili jsme hranici Indie a s popraveným strojem míříme k oblouku matky řek Gangy, která se tu kroutí skrze hranice Bangladéše a Indie.
„Hoří ti ruka…“ Poznamenal se zmatenou samozřejmostí Mahir.
Nepřekvapilo mě to. Přece jen do nás uhodil blesk, tak kdo by se tomu divil.
„Aha…“ okomentoval jsem situaci a plameny jsem uplácal, jako kdybych to dělal každý den. Přišlo mi to v tu chvíli jako jediná věc, kterou bych měl udělat. Oba jsme se zadívali k obzoru a pár minut jsme nepromluvili ani slovo a potom Mahir prohlásil.
„Budeme přistávat.“
Pobavilo mě, že ještě stále definuje havárii jako přistání.
„Už jsi to někdy dělal?“
„Ne, ale četl jsem o tom…“
Pokrčil jsem rameny, letoun se začal snášet k zemi a já jsem Mahirovi sdělil, že i kdyby náhodou přistál a přežili bychom to, tak ho hned na zemi osobně zabiju nějakou troskou z toho podělanýho letadla.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama